Dejme dětem důvěru

Nazdobená náměstí, blikající světýlka, vůně vánočního cukroví a znějící koledy mi připomněly jeden předvánoční podvečer.

 Stalo se to už opravdu hodně, hodně dávno… asi tak před šedesáti lety, ale čas tu vzpomínku zcela neodvál. Jsou situace, kdy mám tu událost před očima. Chodila jsem asi tak do třetí či čtvrté třídy, byla jsem sebevědomá okatá černovlasá holčička s ofinou. Součástí té velikánské školy, ve které bylo snadné se ztratit, byl opravdový divadelní sál s jevištěm, s oponou a se světly, všechno jako v opravdovém divadle.

 Jako každý rok se měla v prosinci konat velkolepá vánoční besídka. Soudružky učitelky vymyslely program, každá jej se svou třídou pečlivě řadu týdnů nacvičovala. Ta naše si dala opravdu hodně záležet. Cestovali jsme pomocí převleků a tanečků historií od pravěku až po moderní dobu. Jednotlivé scénky na sebe navazovaly pomocí moderátora. A tím moderátorem jsem byla já. Byla jsem šťastná a pyšná, že mi svěřili tento úkol, a velmi zodpovědně jsem se na vystoupení připravovala.

 Den před představením, při generálce jsem stála ve světlech na okraji jeviště a tam to přišlo. Tehdy jsem pocítila poprvé, že chci být herečkou. Pocítila jsem sílu i tíhu toho úkolu, ale i obrovské odhodlání. Moc jsem se těšila, pořád jsem si opakovala text, a hlavně úvodní sólovou písničku, abych nic nepokazila. V noci jsem skoro nespala a nemohla se dočkat rána.

To vzrušení v šatně, štěbetání, převlékání do kostýmů, líčení, nakukování přes dírky v oponě do sálu… Celá škola tam byla! Těch lidí!

A pak přišla dlouho očekávaná chvíle pro vystoupení naší třídy. Nastoupili jsme, já doprostřed jeviště, zvedla se opona, ozvaly se první takty úvodní písničky, nadechla jsem se, otevřela jsem pusu… a v tom se z portálu ozvala ukrytá soudružka učitelka, a začala hodně nahlas zpívat. Místo mě.

Ještě dnes cítím tu hořkost, to obrovské zklamání, tu silnou nedůvěru, tu křivdu. Její jméno i její tvář jsem už zapomněla, ale ten pocit zapomenout nelze.

Od té doby jsem navštívila hodně různých vystoupení ve školkách a školách. Viděla jsem těšit se a radovat se z nich svoje děti a časem taky svoje vnoučata, i zcela cizí děti. Každé vystoupení je vždycky nesmírně dojemné, lze vnímat to obrovské nadšení a úsilí, s jakými bylo připraveno. Maminky a babičky stírají slzy, ani přítomní muži se neubrání dojetí.

 Moc prosím, až se naši malí postaví s rozklepanou bradičkou a trémou na prkna, která znamenají svět, důvěřujme jim a nezpívejme za ně. Oni to zvládnou. Možná ne dokonale, ale zvládnou. A budou na sebe sakramentsky pyšní.

 A zdaleka nejde jen o vystoupení pod stromečkem. Ať chtějí zkusit sami dělat kdykoliv a cokoliv, věřme jim, oni to opravdu zvládnou. I když někdy neuměle. Ta důvěra, kterou jim dáme, to je obrovský vklad do jejich budoucího života, vklad do jejich zdravého sebevědomí a sebedůvěry.

Jo, a jen tak pro informaci – herečkou jsem se nestala. Stejně pro nějaké divadlo celý život hraju, i když mám profesi jinou. Ale občas bych potřebovala, aby mě ta malá černovlasá okatá sebevědomá holka s ofinou vzala za ruku a řekla Dost, to už stačí, už to nevylepšuj a věř si.

Pomáhám lidem, aby si se sebou i s ostatními snadněji porozuměli. Můj příběh si můžete přečíst zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Sejdeme se na Facebooku
  • Stáhněte si e-book zdarma Image pro život ve vlastní režii

    Přišel čas pro změnu? Je čas žít ve vlastní režii? Pomocí pěti kroků si naplánujete novou životní etapu.

  • Nejnovější články
  • Kategorie