Jak jsem se dotkla nebe

Ta hora je majestátní a vypadá nedostupně. A přece jsem stála na jejím vrcholu a do sněhu vetkla vlaječku znamení Byla jsem tady.

Právě zapadalo slunce. Všechno bylo pode mnou. Nade mnou jen čistá modrá obloha a slunce. Všechno zmizelo. Jen já, modromodré nebe a zářící slunce. Po chvíli obloha potemněla, slunce odešlo spát a místo něho se na tmavomodrém sametu objevily tisíce zářících hvězd.

Nebylo snadné se tam nahoru dostat. Každé zaseknutí cepínu, které odseklo kousek ledu, jasně zazvonilo a já jsem se mohla na laně přitáhnout zase o krok výš. Sunula jsem se nahoru centimetr po centimetru. Chvílemi jsem nestačila ostatním a podléhala zoufalství. Každý krok byl těžký, občas jsem klouzala dolů, občas se převalil mrak, já ztratila orientaci a neviděla cíl. Zdálo se, že to trvá celou věčnost.

Ale přece jen to přišlo. Stojím nahoře… v očích mám slzy dojetí, vnímám tu krásu, tu výjimečnost okamžiku, hřeji se v paprscích slunce, žasnu nad hvězdným nebem… Je mi neskutečně dobře. Všechno zůstalo dole a najednou bylo malé, malicherné, nepatrné, nepodstatné, mizející, nebylo…

Pomalu sundávám rukavice a přilbu. Škoda, že je po všem. Překvapeně se dívám na lidi stojící kolem stěn místnosti, kteří mě užasle sledují. A já se vracím z virtuální reality do skutečného světa. S řadou silných pocitů, s hlavou plnou dojmů a hvězd zářících na temném čistém nebi. A s řadou velkých otazníků.

Co všechno můžeme virtuálně zažít? Jak budeme komunikovat? Co získáme za možnosti?

A o co tím přijdeme? Zvládneme žít ve virtuální realitě? Jsme na to zralí? Co to s námi udělá? Jak si podáme ruku a obejmeme se?

Pomáhám lidem, aby si se sebou i s ostatními snadněji porozuměli. Můj příběh si můžete přečíst zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.