Mám nové boty

Mít nové boty je celkem běžná záležitost. Ale já mám totiž k botám zvláštní vztah, mým životem se táhnou jako červená nit. Jsou mojí srdcovou záležitostí. A to od útlého dětství.

Tentokrát nákup proběhl trochu jinak, než jak mě to baví. Za normálních okolností bych v obchodě brala jedny boty po druhých do ruky, osahávala bych kůži, čichala k jejich vůni, zkoušela pružnost podrážky. Samozřejmě, že bych tak nelaškovala se všemi, které mají vystavené, ale jen s těmi ve výběrovém řízení. Teď jsem se musela spokojit jen s obrázkem v e-shopu.

Když jsem byla úplně malá holčička, sotva čtyřletá, nové boty jsem si obouvala večer k pyžamku, a šup s nimi do postele pod peřinu. Nové boty jsem prostě milovala.

V devíti letech už jsem uměla ušít boty svým panenkám. Aby byly ty jejich outfitky co nejdokonalejší. Sladěné s kabelkami – byla to doba elegance. Tenkrát jsem také začala tajně trénovat chůzi na podpatku v babiččiných prvorepublikových prolamovaných šedých a černých semiškách, zabalená v zácloně.

Když mi bylo dvanáct, usilovně jsem pilovala přesvědčovací taktiky, abych získala nádherné semišové špičaté baleríny v čokoládové barvě. A ono se to povedlo! Neuvěřitelné. Možná, že jsem rodiče přesvědčila právě proto, že měli také pro krásné boty slabost. Aby ne. Oba vyrůstali, učili se a pracovali od čtrnácti let u Baťů, a lásku k botám tak měli v krvi.

Jako patnáctiletá jsem byla o prázdninách na vesnici pro místní kluky naprosto neodolatelná. Sebevědomí mi vyrostlo do obrovských výšek v naleštěných jezdeckých holínkách mého dědy a v jeho koženém kabátě. Dost se divím, že jejich půjčování snášel. Je také možné, že si toho nevšiml.

V sedmnácti letech jsem se jako studentka gymnázia stala brigádníkem ve fabrice na boty. Tenkrát už to nebyla firma Baťa. Jméno se změnilo, ale duch zůstal. Na vlastní kůži jsem si zkusila, jaká je to těžká práce. Z kolika dílků se taková bota skládá, kolik lidí se podílí na jejich vytvoření. Opakovaně jsem se tam vracela o prázdninách rok co rok. Hádejte proč! No abych si vydělala na nové boty.

Z mých maturitních bot se nedobrovolně staly baleríny díky ulomeným jehlovým podpatkům. Zůstala jsem trčet ve škrabadle, uprostřed dveří, oběma nohama najednou. Uvítala jsem podanou ruku jistého gentlemana. Mne vyprostil, ale bylo po botách.

Ve dvaceti jsem si nechala ušít zlaté střevíčky ze stejné látky, z jaké byly moje dlouhé večerní šaty. Na tyto boty také nezapomenu. Protančila jsem v nich hodně nocí.

Moje svatební byly moje první italské. Byly tak krásné, z tak jemné kůže, tak jiné. Kvůli nim jsem si k nim nechala ušít své bílé krajkové šaty jen ve tříčtvrteční délce. 

Brzy jsem kupovala jiné boty. Na malinké nožičky. Capáčky se jim říkalo. Vyráběly se v jen v bílé barvě. Když jim nožky trochu povyrostly, nasadila jsem všechny páky, abych pro ně získala jedinečné tmavomodré kotníčkové botičky z NDR. 

Na sraz spolužáků po deseti letech od maturity jsem nutně potřebovala k džínovým šatům boty z džínoviny. Tak jsem si je ušila. To se vezme podrážka z jiných bot, a to ostatní už dáte, když jste viděli ve fabrice, z čeho se boty skládají!

Kolem pětatřicítky jsem byla občas moderátorkou módních přehlídek v obchodním domě. Firma mi tenkrát zakoupila lodičky na vysokém podpatku. Jejich cena byla trojnásobná oproti ostatním. A dodnes nechápu, čím jsem si to zasloužila. Bohužel mě po dvou letech nahradili přizpůsobivější buchtou. Ale boty mi nechali. Asi si byli vědomi, že si vyhazov nezasloužím, nebo měla jinou velikost. 

Když mi bylo čtyřicet, přišla sametová revoluce a s ní svoboda, a do Zlína přijel pan Baťa. Ten, co se mu říká Mladý Tomík. Na té fotce, to jsme my dva spolu. Šéfovala jsem, už v jiné firmě, propagační oddělení. Pro Den otevřených dveří věnovala firma hosteskám i mně oblečení. Boty ne, ale hodily se mi ty z módních přehlídek. 

Naposled jsem v nich tančila na svých padesátinách. Ty klasické lodičky z kozinky mám v krabici pečlivě uschované dodnes. Klidně bych v nich mohla vyjít, tak jsou stále aktuální. Jen už to na takovém podpatku nedávám. Ale už si je zkoušela moje vnučka, skoro jí byly.

A s novým časem tu najednou byla spousta možností a příležitostí, co si koupit na sebe i na nohy. Různí obchodníci dováželi (nejen) boty v různé kvalitě. Nezapomenu na oblíbené, ale fušérsky udělané červené kopačky na podpatku, kterým se ulomil gumový podpatek, a já je musela vyhodit. Nikdo už je opravit neuměl.

Objevilo se nejen množství možností, co koupit, ale i řada nových zážitků. Pro mne nezapomenutelný koncert Pink Floyd na Strahově. Lilo jak z konce, a mne v suchu udržely celou noc moje rockerské boty, kterým důvěrně říkám Pinkflojdky (taky je mám dodnes). Ostatně je třeba říct, že většina mých bot má svoje jméno. 

V botníku se na mne smějí i žluté gumáky, které mi kamarádi koupili k šedesátým narozeninám, protože v našich společných divadelních kreacích mám trvalou roli Valašské slunce. Velice si těch holínek vážím. Připomínají mi všechny ty mimořádné chvíle, které s přáteli prožíváme. Jen do deště se gumáky moc nehodí, protože jsou mi trošku malé.

Vždycky to nevyjde. Stejně jako můj předposlední nákup online. Uvěřila jsem. A to, co přišlo, nemělo s lákavým obrázkem nic společného. Tak jsem je musela trochu přešít. Což o to, to se povedlo, ale první obutí mi způsobilo taková zranění, že jsem týden obula jen bačkory. 

Mohla bych vyjmenovat ještě celou řadu nezapomenutelných bot, ve kterých jsem prošla svým víc než sedmdesátiletým životem. Jsou propojené se vzpomínkami na situace, které jsem v nich prožila, na lidi, se kterými jsem se v nich sešla. Třeba ty proplétané kožené sandálky, koupené na prázdninách v Jugoslávii, ve kterých jsem tam potkala, aniž bych to tenkrát tušila, svého budoucího muže. Boty už nemám, jeho ano. 

Nové boty už si do postele neobouvám. Ale mají tu výsadu, že jsou vždycky pár dní na výstavce. Abych se pokochala. A tak mě inspirovaly k dnešnímu ohlédnutí.
Jo, a ty příští budou taky do špičky, a červené.

Věřím, že lidem mohu pomoci zlepšovat komunikaci, prezentační a další potřebné dovednosti, související s podporou osobní značky. Aby se stali značkou věrohodnou a posílili tak i vlastní podnikání.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů