Nám ani divák nevadí

Nedá mi to, dlužím jim to. Musím napsat o partě seniorů. Nemluví o nemocech a slevách v Kauflandu. Místo toho malují a vystavují, hrají divadlo, chodí na výlety. Umí si zablbnout a smát se. Žijí ve vlastní režii. Dlužím jim to i za tu nádhernou kytku, kterou jsem dostala ke dvacátému výročí divadla za ty texty, které jsem pro nás napsala.

Nezávislé valašské divadlo NEVADI výtvarného sdružení Valašský názor bylo ustanoveno 13. března 1998.
Přijaté teze:
• Divadlo bude veskrze alternativní, až do té míry, že nebude možno oddělit, co je divadelní hra a co život.
• Divadlo nemá stálé místo, ani budovu, přesunuje se po Valašsku spolu s Valašským názorem.
• Cílem činnosti divadla je naprostá nezávislost na pravdivých událostech.
• Nám ani divák nevadí!

Před dvaceti lety by nás nenapadlo, že naše konání bude mít tak dlouhého trvání.

Začalo to scénkami o významu slivovice v životě Valacha s názvem Podej Valachovi ruku. Hrálo se v budově divadla v obci Hvozdná a mělo to zvláštní průběh. Ráno se herci sešli nachystat kulisy, rekvizity i sebe. A aby se dohodli, jak se kus bude hrát. Cosi se ale přihodilo. Večer před představením se dostavili z části jiní herci. No co! Jen zbabělci bitvu vzdávají! Sál byl plný lidí! A tak jsme hráli bez zkoušky. Dopadlo to dobře, byl i potlesk. Lidi v sále začali vyprávět, jak to oni mají se slivovicí. Děcka vlezla na jeviště a celý kus zahrála ten den potřetí, potřetí jinak a potřetí to byla sranda.

A tak vznikla nepsaná pravidla:
Vždycky hrají ti, co přijdou. Nikdo se neučí texty, nezkouší se, nemá to smysl. Herci hrají, co chtějí, do hry vstupují podle libosti, pokud možno k tématu. Nejdůležitější věta každé hry je: Bože, jak to slunko dneska krásně svítí. Tu jedinou větu je třeba naučit se zpaměti a ve vhodnou chvíli použít. Ta nastává, když nikdo neví, co hrát dál. Slunko děj posune.

Někteří herci mají role doživotní: ředitel divadla, valašský režisér, valašský buditel, valašský bard, valašské slunko, valašský fotograf, americká valaška, emeritní starosta, hanácký spisovatel, valašský řidič, valašská sudička, nadšený valašský divák. Jiní mají role podle potřeby, odvahy, času, chuti, vzhledu, ochoty a talentu. Kdo má nějaká děcka, menší i větší, ty se použijí taky.

Hraje se kdekoliv. V chalupách na Tesáku, v Rajnochovicích, v hospodách ve Vizovicích, na Podťatém, taky v kavárně Gulliver ve Zlíně, často v divadle na Hvozdné, ale i venku v přírodě. Na naučné stezce na Hvozdné, u buku na Bařince na Podťatém, v Rajnochovicích, dokonce na benzince v Čížkově u Pelhřimova. Hraje se za každého počasí. I na sněhu a v mrazu se hrálo.

Hraje se s rekvizitami a v kostýmech, co si kdo přinese. Nebo s tím a v tom, co kdo přinesl do předchozích her, a co zůstalo v kufru, který skladuje režisér doma za pohovkou. Hraje se v kulisách, které jsou na místě k dispozici.

Hrálo se už mockrát. Bylo to 19 her, 21 představení:
1998. Podej Valachovi ruku. Hvozdná. O významu slivovice v životě Valacha.
1998. Dárek. Vizovice. Jak Valaši přišli na Valašsko a dali světu slivovici a koledy.
1999. Rychlé šípy 60. Hvozdná. Obraz stárnoucích hrdinů, věnován přátelství, mládí a Valašsku.
1999. Tak to doopravdy bylo. Vizovice. Život manželů Kotyzových. Jak se museli dát dohromady i kdyby nechtěli.
2001. O králi Kostivalovi a jeho sličné manželce královně Matyldě. Hvozdná. Veršovánka o vztazích v jedné rodině.
2004. Jizvy nezhojené. Čížkov. Napsáno po pečlivém zkoumání dokumentů v archívech a muzeích, na počest popravených vůdců valašského povstání. Obohaceno baladami Jiřího Březíka.
2007. Kdo chce, radu si najde. Podťaté, na sněhu. Hra s dobrými radami do života.
2008. Valašské Slunko aneb Dějiny Valašska v kostce. Hvozdná. Na počest divadla NEVADI a valašského slunka naší domoviny pupavy. Hanácký spisovatel Tuněk Rozplétal uváděl všechno na pravou míru.
2008. Kinoautomat. Podťaté. Jak valašské víly dávají někdy možnost napravit, co se v životě nepovedlo nebo znovu se potěšit z povedeného. I diváci si chodili napravovat.
2009. Naše, moje pohádka. Hvozdná. Děti vybrali tu o Smolíčkovi, v rolích se střídaly. Společně jsme pohádku zahráli a namalovali.
2012. Na Tesáku. Tesák. Příběh pasekářů a pytláků. Hráli jsme na místě vyhořelé chalupy, kde kdysi žili hrdinové příběhu.
2013. Tož dajme si to eště jednúc, strýcu režiséře! Hvozdná. Vzpomínka po 15 letech.
2014. Všude kolem trávy po kolena. Rajnochovice. O spravedlnosti a lásce na motivy pohádky Františka Pavlíčka Hadí kůže.
2015. Spával s hlavou na kameni. Rajnochovice. Pověst o zázračném prameni pod Klášťovem.
2016. Moja/tvoja rodná/nerodná milená/milená. Rajnochovice/ 2x Hvozdná. Pro milovanou obec, slavící 570 let.
2017. Zidroňky. Rajnochovice. Velmi volně inspirováno příběhem manželů Kašlíkových, zmapování 80 let života po našem.
2017. Kam jedete? Hvozdná. Scénická jednohubka o třech obrazech, pro občany obce, kde jsme jim připomněli, co je u nich výjimečného.
2018. Ještě jednu kávu, prosím. Zlín. Slavnostně k dvacátým narozeninám, z každého našeho představení jsme si zahráli jeden náš nejmilejší obraz!
2018. Tož tak aneb dvě valašské aktovky. Rajnochovice. Improvizace po našem, která se velmi vzdáleně snaží opírat o známé pohádky. S láskou věnováno všem s valašským názorem.

Každé představení bylo připraveno s láskou, zahráno s nadšením a vášní. Každé nám všem přineslo radost. A možná taky divákům, když přišli.

Pomáhám lidem, aby si se sebou i s ostatními snadněji porozuměli. Můj příběh si můžete přečíst zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.