Není pohyb jako pohyb

Jedna z mých přítelkyň je rychlá žena věčně v pohybu. Výlety na kole, na bruslích, rybolov ve Švédsku, kapitánské zkoušky na jachtu… to vše zvládá s přehledem a bez námahy. S nadšením vymýšlí, jakým aktivitám bychom se mohly věnovat, až se zase sejdeme. Nikdy nezapomenu na slunovratový výšlap do prudkého kopce hlubokým sněhem, i když na dané místo vedla z druhé strany silnice. Nebo na koupaní v lesním potoku za svítání v opravdu hodně studené vodě. Ty chvíle s ní se mi moc líbí, ale dávají mi zabrat. Mockrát jsem si říkávala, čím to asi bude? Měla jsem výčitky, pocity nedostatečnosti, podezřívala jsem se, že jsem lenivá a pohodlná. Dnes už vím, dnes už se netrápím, protože moje tělo to má jinak.
Jako malé dítě jsem běhala po zahradě u babičky, lezla po stromech, česala tam ovoce nebo později si skrytá ve větvích četla. V úzkých uličkách a na zahrádkách mezi zlínskými červenými baťovskými kostičkami domů jsme s partou hrávali na četníky a zloděje, na silnici vybíjenou. Ustoupili jsme jen projíždějícímu trolejbusu, auta nejezdila skoro žádná. Vždycky mě vybili brzy, a já jsem usoudila, že jsem nemehlo.
Ty nejhorší pocity se objevily s příchodem do školy. Navlékli mě do bílého trička, šílených modrých bombarďáků s gumičkami kolem stehen a kapsičkou na zadku, obuli mi nevzhledné cvičky. Postavili mě do řady podle velikosti a když na mě přišla řada, musela jsem udělat kotoul a znovu se zařadit. Kotoul, to ještě šlo. Ale výmyk na hrazdě nebo šplh ke stropu tělocvičny po klouzavé ocelové tyči! Nikdy jsem nepochopila, jak se tam ty holky dostanou. Moje mindráky narůstaly a sebedůvěra klesala. S ní klesala i láska k pohybu.
O nic se to nezlepšilo ani na střední škole, učitel byl tyran, bývalý reprezentant v orientačním běhu, který nás nutil běhat po kopcích kolem Zlína sněhem s igelitovými pytlíky přes tenisky. Další možností pro mne získat lásku k pohybu byly taneční. Byla jsem přesvědčena, že tady vyniknu, neboť jsem měla za sebou tvrdou výchovu ve společenském chování a moje matka krásně šila (i na mne). Ale ani taneční nebyly to ono. Dost mi vadilo, že jsem závislá jednak na tom, zda a kým budu vybraná do kola, a hlavně na tom, kudy a jak mě dotyčný partner bude po parketu smýkat. Naštěstí jsem si po třetí hodině kurzu zlomila v tělocviku při skoku dalekém nohu a byla jsem vysvobozená. Když mi sádru sundali, bylo po tanečních.
A pak se objevil ON. Sjezdil na kole Evropu (tenkrát dostupnou), běhal v zimě na lyžích a v létě v lese. A tančil. Stala jsem se samoukem, snaživým žákem. Tanec jsem si zamilovala, přesto, že na mne občas nevlídně pohlížel a syčel: Vedu já. V průběhu let jsme se vypracovali tak, že se na nás lidé i dívali 😊. Byl jediný, s kým mi to šlo. Ti ostatní mě otravovali tím, jak mě nutili dělat kroky směrem, který nebyl pro mne dost srozumitelný. Nevím, jak ON to dělal, že s ním mi to nevadilo. (Asi láska.) Tanec jménem jive je dodnes naše ukázkové číslo, i když příležitost zaskotačit si je tak jedenkrát za dva tři roky. ON už má bolavá kolena.
Na svět jsme časem přivedli dvě děti. Jedno s výrazným sportovním talentem, druhé s odporem k pohybu a s láskou ke knihám. Poučena svým neohrabaným dětstvím, hledali jsme způsob, jak přiměřeně sportovat pro oba dva. Syn se probíjel sněhovými pláněmi na běžkách a dcera doma četla. Ale v létě! To se šli hýbat oba. Vlastně my všichni. Spojili jsme pohyb s intelektem a běhali v lesích podle map orientačně. Tleskali jsme synovým úspěchům a chlácholili dceru, že jí to slušelo. Díky svému bystrému intelektu i ona cíl vždy našla. Každoročně jsme dobývali tatranské chodníky ve vyšších polohách. Našim mistrovským kouskem byl sestup po kolmé stěně nad Zeleným plesem. Odvážili jsme se i na vodu. Vlastně jsme to letní sportování nakonec měli všichni čtyři hodně rádi.
Časem se v našich životech řada věcí změnila, děti si založili vlastní rodiny, z dcery se stala, díky jejímu výrazně aktivnímu manželovi, zdatná sportovkyně (zase ta láska!). A my dva, ON a já, jsme trochu zpohodlněli. Začaly se na mne nabalovat šunky kolem pasu, tak jsem si říkala, že je třeba se hýbat.
Vstoupila jsem do posilovny. Ta spousta železných mučících strojů a funících jedinců v zářivých přiléhavých oděvech mě vyděsila, a víckrát mě tam neviděli. Zkusila jsem to jinde. Rychle se pohybující žena vydávala ostré povely, kterým jsem nerozuměla, a navíc jsem nestíhala dělat to co ona, ke všemu opačnou rukou či nohou. Byla jsem pořád pozadu a opět týraná známým pocitem nedostatečnosti. Taky jsem zkusila pilates. Jenže to se zase vleklo, a navíc jsem měla pocit, že to stejně je nanic, kdo ví, co se po mně doopravdy žádá. I plavat jsem se odvážila, přestože jsem měla mindrák, že nemám tu správnou figuru do plavek. Zoufala jsem si.
A pak to konečně přišlo. Byla to láska na první pohled. Bylo mi už přes šedesát, když jsem objevila spontánní tanec. Dělám si, co chci. Co chci já. Nikdy mě nic a nikdo do ničeho nenutí, nesvazují mě žádná pravidla a pokyny. Tančím, co cítím uvnitř, tančím, jak chci. Mohu tančit s hudbou i bez hudby, tančila jsem už v přírodě na kopci v pohorkách, bosa v parku plném lidí, v sálech i doma v obyváku. Je jedno, jak u toho vypadám, důležité je, co cítím.
Tanec je pro mne velmi intimní záležitost. Prožila jsem při něm řadu úžasných meditačních okamžiků. Protančila jsem se k důležitým rozhodnutím, jindy k sobě samotné, také jsem se setkala se svými předky a mohla jim poděkovat za všechno, co jsem od nich získala. Tanec mi pomáhá ve chvílích radosti i smutku.
A přestože jsem výmyk na hrazdě nikdy nezvládla, konečně se necítím nedostatečně. Protože už vím, že moje talenty jsou jinde. A už vím kde.

Pomáhám lidem, aby si se sebou i s ostatními snadněji porozuměli. Můj příběh si můžete přečíst zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.