Moje chlupatá učitelka

Učím se od svojí kočky.

Začala s námi bydlet před časem, začátkem května. Přišla k nám právě včas, aby mi ukázala, jak mám žít, aby mi bylo dobře.

Svojí pořádně huňaté a chlupaté mámě se narodila před třemi lety o silvestrovské noci. To je zřejmě důvod, proč ji neděsí hlučné petardy a blýskající světýlka ohňostrojů na obloze. Naopak, sedí u okna a pozoruje je. Patrně je přesvědčena, že všechen ten humbuk se koná na její počest. Pořádná oslava jejích narozenin.

Když něco chce, tak si o to řekne. Ví, kdy je půl dvanácté, její čas na oblíbený každodenní puding. Dává mi to jasně najevo, takže to pochopím. Má svoje pravidelné rituály, které jí dávají jistotu. I já je k životu potřebuji. Jsou mými milníky.

Každé ráno vyskočí na pult v koupelně, ulehne na svůj ručník a dobrovolně podstupuje nenáviděné čištění očí, uší a zubů. Nelíbí se jí to ani trochu, přesto každé ráno znovu na svůj ručník nastoupí, sotva otevřu dveře. Ví, že jí to prospívá. To mi dává informaci, že mám dělat i věci, které mě nebaví, ale je nutné, aby byly hotové.

Jídla sní jen tolik, aby zasytila hlad, i když v misce zůstávají zbytky. Pečlivě si vybírá, co pozře. Už to také umím.

Má svůj názor, který si hájí.  Když něco nechce, tak se nebojí odmítnout. Nebojí se, že bych jí nezachovala přízeň. Nežere maso, nepřemluvím ji ani na jediný kousek. Liší se tím od ostatních koček a nemá z toho mindrák. Podezřívám ji, že o tom dokonce ani nepřemýšlí.

Také je jí jedno, jestli je někdo krásnější, chlupatější nebo chytřejší. S jinými kočkami se neporovnává, s nikým nesoupeří.

Pečlivě se stará o svůj zevnějšek. S láskou pečuje o svůj kožíšek, často a dlouho. Naučila i mě plánovat si dopředu termíny u odbornic, které pečují o mne. Občas se prohlíží v zrcadle. Je vidět, že je se sebou spokojená. I já se snažím.

Když chce spát, tak si lehne a spí. Neříká si, že ještě musí dodělat, co má rozdělané, klidně usne uprostřed hry. Až se probudí, nevyčítá se, že se fláká. Klidně pokračuje, kde předtím skončila nebo jde dělat něco jiného.

Když mě něco bolí nebo trápí, umí to vycítit. Má pro mne pochopení, snaží se mi pomoct. Položí se na mne nebo mi aspoň dá na tvář tlapku. Nikdy mě v tom nenechá. Říká mi tím, jak je důležité snažit se porozumět, co jiní skutečně potřebují.

Umí se soustředit na to, co dělá. Miluje ptáky, skotačící kolem krmítka za oknem, dokáže je sledovat celé hodiny. Nikam neodbíhá, netelefonuje, ani nečte mezi tím zprávy na Facebooku. Hlasitě jim zpívá. Nejde je lovit. Umí rozpoznat, co může a co nemůže. Ví, kde jsou její meze, a nestresuje ji to. Já jsem to často v životě tlačila, jak se říká, přes závit. Dnes už to nedělám.

Zatím neřekla jediné slovo, přesto rozumím všemu, co chce nebo nechce sdělit. Učí mě, abych uměla přečíst řeč jejího těla. Vnímám její pohledy, její úsměvy, její pohyby těla.

Právě dostala chuť se mazlit, a řekla si o to. Tak já jdu…
Jo, a jmenuje se Cambrie. Ale většinou jí říkám Lásenka.

 

Pomáhám lidem, aby si se sebou i s ostatními snadněji porozuměli. Můj příběh si můžete přečíst zde
Komentáře
  1. Bětka napsal:

    Padla jsem smíchy u první věty. Až se dochechtám, tak to dočtu. Asi si taky budu muset nějakou pořídit, ale kolem domu se nám jich motá tolik (nejraději v záhonech, kde si udělaly toaletní stanoviště), že nevím, jestli si je dokážu zamilovat.

  2. Krásně napsané.Před 14 dny nám umřel po 21 letech kocourek.Od zvířátek se máme co učit 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.