Možná už jste to také zažili
Někomu něco vyprávíte a on poslouchá na půl ucha. Potom tvrdí: Ne, o tom jsme nemluvili. Nebo po někom něco chcete a on udělá něco jiného nebo jinak a potom vám řekne: Vždyť jsi to tak říkala! A vy se zlobíte a tvrdíte mu, že jste přece řekla něco jiného a úplně jasně! Tak proč mi nechce rozumět!!!
Ale co když je to jinak? Co když to není tak, že nechce rozumět? Co když si myslí, že rozumí? Co když nemůže rozumět, protože bloudíte v kruhu oblíbených komunikačních omylů?
O jaké omyly se jedná?
1. Za mluvu považujeme jen to, co je řečeno slovy.
Málokdy si uvědomíme, že slova, která řekneme, která by se dala zapsat, jsou jen nepatrnou součástí našeho projevu. Že podstatnou část tvoří způsob, jak to řekneme a řeč těla. Při přímém kontaktu dochází mezi lidmi k výměně informací nejen prostřednictvím slova mluveného, ale i projevy těla.
- Myslíme si, že když nechceme, je možné nekomunikovat.
I když člověk právě nic neříká, vysílá určité informace. Svým chováním, neverbálními projevy, třeba i tím, jak dává najevo, že „s námi nemluví“. - Domníváme se, že slovy prostě sdělujeme fakta.
Když mluvíme s druhými lidmi, předkládáme jim fakta, nebo hovoříme o vztazích mezi fakty, to je pravda. Ale zároveň dáváme najevo nebo skrýváme emoce, a aniž o tom víme, je také viditelný vztah k tomu člověku, se kterým mluvíme, a také to, za koho se považujeme my. - Předpokládáme, že umění mluvit za všemocné.
Jsou lidé s precizním verbálním i neverbálním projevem, kterým umí přesvědčit. Umí slíbit mnohé. Dokáží získat naše sympatie a naši důvěru. Ale jen krátkodobě, pokud za slovy nenacházíme realitu toho, co nám řečník předkládal. Pak důvěra zmizí a těžko se do našeho vztahu vrátí. - Někdy si myslíme, že na tom, jak to řekneme, nezáleží.
To, co říkáme, často vede k úspěchu méně, než jak to říkáme. I obyčejný pozdrav může působit různým způsobem. Jeho znění vypovídá o naší náladě, o vztahu k partnerovi, o situaci, ve které se nacházíme, o očekáváních, která máme, a o mnohém jiném. - Jsme přesvědčeni, že si musíme rozumět, když oba mluvíme česky (nebo jiným stejným rodným jazykem).
Nedorozumění mezi komunikačními partnery nevznikají jen díky krajovým výrazům. Podílí se na nich osobnost obou jedinců, úroveň vzdělání, zájmy, zkušenosti, zvyky a zlozvyky, a řada dalších faktorů. - Skutečně věta vyjadřuje přesně to, co si myslíme?
Myšlení je velmi složitý proces. Většině z nás myšlenky probíhají rychle, často jsou květnatější a bohatší než aktuální možnost nebo schopnost vyjádřit je řečí. - Také předpokládáme, že druzí slyší přesně to, co říkáme.
Lidé slyší především to, co je právě zajímá, co řeší, a to si zapamatují. Proto je důležité shrnovat, ověřovat. Neptáme se, jestli rozuměli, ale jak a čemu porozuměli a jak si dané vysvětlují. Nezbytným požadavkem k porozumění je naslouchat druhému, to je víc než slyšet. - Když mám dobře proříznutou pusu, tak přece umím komunikovat.
Množství slov a délka mluveného projevu není totéž co kvalitní komunikace, pokud chybí schopnost vyjadřovat se jasně, přehledně, výstižně a podnětně. Mnohokrát se setkáváme se záplavou slov, ve které se špatně orientujeme a hledáme (někdy marně) jádro sdělení. - Ále co, slova jsou jen slova…!?
Slova krátkodobého významu nebo slova bez hodnotného obsahu byla vyřčena a zmizí v propadlišti dějin. Jsou ale taková slova, která mohou změnit naše životy, pokud jsou vyslovena správně, ve správnou chvíli a správným člověkem. Bohužel existují i slova, která nám mohou ublížit. Pak záleží na nás, jak je dokážeme zpracovat. Ale to už je zase jiné téma.
Jak z toho ven?
Mysleme na to, že vztahy mezi lidmi se vytváří na základě verbální a neverbální komunikace. Že nezbytnými předpoklady efektivní komunikace jsou naslouchání a empatie, vytváření vztahů, podporování příznivého prostředí, respektování odlišností komunikačního partnera a přizpůsobování se jeho komunikačnímu stylu.
